Obsah
Historie obce
Vznik obce je spojen se správním vývojem území, porostlém původně hlubokým pralesem, které bylo již před rokem 1100 na hranicí českého přemyslovského státu a slezského knížectví opolského. Řeka Ostravice v této části Beskyd rozdělila území na dva odlišné správní celky. Kraj na pravém břehu potoka Černé náležel ke frýdeckému panství.
Území na levém břehu Černé a Ostravice byla od dob Přemysla Otakara II. (r. 1256) předána s celým hukvaldským panstvím olomouckému biskupství, které je od roku 1777 arcibiskupstvím.
K osídlování území obce došlo daleko později, teprve v době pasekářské a současně probíhající valašské kolonizace v období 15. až 18. století. Výše položená místa hukvaldského panství byla osídlována od druhé poloviny 16. století, kdy nejprve paseky s výstavbou dvorcových hospodářských usedlostí s pastvinami a horskými rolemi vedly k prosvětlení okolních lesů a vzniku vesnic Ostravice (1581) Čeladná a Trojanovice. S postupující pasekářskou kolonizací se potomci prvních osadníkům obce Ostravice usazovali na obou březích Ostravice a Černé.
Současně s pasekářskou kolonizací probíhalo i valašské osídlení. Valašští kolonisté, pastevci, slovenské, polské, ukrajinské a také rumunské národnosti zavedli na horských stráních Zadních hor salašnické hospodaření, které dalo oblasti významný ráz, který se dochoval do dnešních dnů. Jsou to především enklávy luk a pastvin s dřevěnými stavbami obydlí i hospodářských budov, ale také četné názvy, které se dochovaly z mluvy valašských osadníků (Košárky, Solisko, Grapy, Grúň, Sihly, Gigula, Polana, Ujmisko, Borsučí, Kyčera a další).
Také stav lesních porostů zůstal změněn klučením a vypalováním lesů při zakládání sídel a pastvin před staletími i toulavou pastvou ovcí a koz, která lesní porosty devastovala okusem nárostů a kůry stromů i zahušťováním drnu kopýtky dobytka.
Toulavý způsob pastvy byl zakázán v Beskydech až při rozvoji manufakturní výroby na Ostravsku, Frýdecku a Frýdlantsku, při zaznamenaném nedostatku přístupného vhodného dříví v 17. století.
Železná ruda s obsahem železa až 33 % se dolovala až po Bílou a byla zpracovávána v hamrech arcibiskupské společnosti Frýdlantských železáren. Hamry potřebovaly velké množství dřevěného uhlí páleného v milířích na místech zvaných uhliska.
Vydání tereziánského Císařského a královského patentu z roku 1754, který chránil les před drancováním těžbou a pastvou bylo základem pro postupné prosazování trvalého lesního hospodaření.
Hlavním zaměstnání v oblasti obce bylo pastevectví a těžká, nebezpečná práce v lese při těžbě, svážení dříví s ručním spouštěním, v zimě na saních a dopravou potahem nebo při jarním tání plavením s pomocí vody zadržované v nádržích zvaných „klauzy“.
Značný význam pro hospodářský rozvoj měla výstavba železnice Frýdlant nad Ostravicí – Bílá, jejíž výstavba proběhla od roku 1905 do roku 1908. Byla náročnou stavbou v horském členitém terénu, spojila horské samoty se světem, přispěla především ke zlepšení dopravy dříví a podpořila také rozvoj turistiky. V létech 1908 – 1910 byla zřízena také úzkokolejná lesní dráha pro dopravu, která umožnila dopravu z Mezivodí na Bílou a v další fázi z Bedřichova klauzu na Mezivodí. Úzkokolejka byla využívána až do roku 1947.
Území obce bylo vzhledem k pohraniční poloze vždy provázeno pohnutým děním. Bylo tomu tak při osídlování území, ale i v době 2. světové války, kdy v celé oblasti lesnatých Beskyd byly podmínky pro partyzánský odboj.
Samostatnost obce Bílá se datuje od roku 1951. V tomto roce byla postavena budova pro středisko pracujícího dorostu, nynější Vzdělávací a sportovní centrum Bílá.
Místní kronika uvádí jako významné události etapy elektrifikace obce a asfaltování státní silnice z Hlavaté až po rozcestí v Černé (r. 1953).
Významnou změnou byla výstavba údolní nádrže Šance. V roce 1965 přijel do Bílé poslední vlak na trati Ostravice – Bílá, která musela stavbě přehrady ustoupit. Přehrada zvýšila vodohospodářský význam oblasti, je významnou zásobárnou vody pro Ostravsko.
Významné je postavení obce jako turistického a rekreačního centra.
Popis obecního znaku
4. června 2001 převzal starosta dekret o udělení znaku a praporu obci Bílá. Tento den byl pro obec velmi významný z toho důvodu, že 1. července 2001 uplynulo 50 let od vzniku samostatné obce Bílá. Jako samosprávná lokalita byla obec ustavena teprve v roce 1951, společně se změnou katastrálních hranic historických obcí Ostravice a Staré Hamry, jejichž dosavadní územní severojižní rozvrstvení podél řeky Ostravice, tvořící historickou hranici Moravy a Těšínského Slezska, bylo upraveno tak, že severní část Starých Hamer (osada Hamrovice) byla připojena k Ostravici, zatímco některé osady Ostravice (Samčanka, Hutě pod Smrkem) se staly součástí Starých Hamer.
Důvodem pro změnu katastrálních hranic bylo obtížné spojení jednotlivých osad s centry obcí. Tři z nejjižněji položených osad Ostravice se přitom staly základem nové obce Bílá. Jedná se o osady Baraní, Bílá a Mezivodí. V roce 1974 došlo k integraci národních výborů obcí Staré Hamry a Bílá. Sídlem společného Místního národního výboru byly Staré Hamry. Od roku 1991 je Bílá opět samostatnou obcí.
Symbolika znaku je tvořena jehličnatými stromy – symbol polohy obce v lesích Moravskoslezských Beskyd. Počet tří stromů vystihuje současně počet tří historických osad, vlnité dělení štítu znázorňuje symbol řeky Ostravice.Tři hroty neboli kužely – symbol historické příslušnosti osad tvořících dnešní obec k hukvaldskému panství olomouckých biskupů (dle původního erbu biskupství, jenž tvoří šest stříbrných kuželů v červeném štítě). Kužely rovněž schématický vyjadřují hory a tedy horskou polohu obce.Obecní symboly navrhl a výtvarně zpracoval pan Mgr. Jan Tejkal a v podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byla podoba symboliky naší obce projednána a schválena dne 18.dubna 2001
Prapor je tvořen modrým listem se zvlněným žerďovým bílým pruhem širokým jednu třetinu délky listu se dvěma vrcholy a třemi prohlubněmi. Z vlajícího okraje vycházejí tři bílé klíny s vrcholy sahajícími k bílému žerďovému pruhu, ve kterém je zelený smrk s černým kmenem.
